Střípky z telemetrie

     Letos probíhá již 3. ročník projektu Ochrana sýčka obecného (Athene noctua) v česko-bavorském pohraničí. Tento projekt, spolufinancovaný EU, vede Česká zemědělská univerzita v Praze. Hlavním cílem je obnovit životaschopnou populaci sýčka v sousedících regionech Plzeňska a Bavorska. Součástí projektu však není jen repatriace, ale i zkoumání vhodných biotopů, potravní nabídky či výzkum pohybu ptáků po lokalitě po vylíhnutí. A přesně tahle činnost se o letošních prázdninách stala mou první ornitologickou brigádou. Každý pták měl na zádech vysílačku a úkolem bylo každý den a každou noc každého sýčka najít a co nejpřesněji zaznamenat jeho polohu. Já jsem se střídal s Alešem Tichým a občas přijel i Tomáš Bušina, takže nás bylo hodně.

Sýček obecný (Athene noctua) s americkou GPS
FOTO: Jiří Vlček

     Jedna voliéra se nachází na Janovském mokřadu v Nýřanech a druhá v Úhercích. Musel jsem tedy vždy jít asi 2 km do Úherec a 2 km zpět na mokřad, kde jsem měl svou boudičku, ve které jsem spal. Problém ovšem byl, že se moje chatička nacházela uprostřed pastevní rezervace praturů a exmoorských pony. I s nimi jsem se musel občas vypořádat.

Ranní pohled z okna

     Do práce jsem nastoupil asi týden po vypuštění sýčků. Od Tomáše jsem zjistil, že z původních 12 telemetrovaných jedinců zbylo pouze sedm. Z toho ale jednoho z nich jsem ještě ten den našel utopeného v mokřadu. Ostatní ptáci zmizeli neznámo kam. Moji práci mi ale usnadnilo i to, že se u některých sýčků přešlo z VHF vysílaček přímo na americké GPS. Tyto (dva) ptáky jsem následně nemusel dohledávat. Zbyli mi tedy čtyři sýčci, kteří se ovšem během jednoho srpnového týdne zredukovali na dva.

Ing. Tomáš Bušina, PhD. odstraňuje utopenému sýčkovi vysílačku

No nesmějte se. Takto vypadáme všichni,
když ráno vstáváme do práce.

     Co mi ale práci ztěžovalo, byla zvířata. A to jak divoká, tak ta v ohradě, která jsou vlastně taky trochu divoká. Například mě v mé útulné boudičce probudilo ráno dupání a rány. Když mi do okna vzápětí nakoukl kůň (nebo exmoorský pony, chcete-li), nevěděl jsem, jestli jsem se více lekl já, nebo on. Když už jsem byl vzhůru, tak jsem se chtěl jít projít, ale asi 20 metrů ode mě leželi všichni pratuři v čele s býkem. No, trvalo jim, než pochopili, že se musí zvednout a odkráčet pryč. Ale vrátili mi to. Asi za 2 dny jsem procházel skrz ohradu k pozorovatelně. Pratuři se pásli za keři, takže jsem si jich nevšiml. Oni mě ano, a protože z druhé strany byl již plot, zvolili směr útěku ke mně. Než jsem se vzpamatoval, už jsem utíkal k elektrickému ohradníku. S anténou a dalekohledem se mi neběželo nejlépe, ale naštěstí je to po 100 metrech přešlo a nechali mě.

Takto mě přivítali poníci po ranní obchůzce mokřadu

     Z divokých zvířat, která jsem na svých nočních cestách potkal, bych na prvním místě zmínil mývala severního, kterého jsem viděl poprvé v životě. Lezl po stromě vedle repatriační voliéry, tzn. vedle hlavní pozorovatelny. Od Davida Melichara (který mě navštěvoval skoro každý den) jsem se navíc dozvěděl, že v nedalekém lese nejsou mývalové na fotopastech nijak vzácní. 

Tento dacan tu nemá co dělat.
Mýval severní (Procyon lotor)

     Dalšími významnými návštěvníky byla divoká prasata. Od boudy jsem v noci slyšel něco mezi chřástalem a husou, tak jsem se šel podívat a bylo to stádo asi 20 prasat včetně asi 7 podsvinčátek. Hned další noc jsem se s tímto bájným tvorem opět setkal. Šel jsem podél pole po tmě, protože se mi vybila čelovka, ale vidět trochu bylo, protože byl úplněk. Najednou jsem ale uslyšel, že něco vychází z kukuřice a jde to směrem ke mně. Posvítil jsem mobilem a uviděl jsem kance, který stál tak 4 metry přede mnou. Tiše jsem ho oslovil, a tak zaběhl zase tam, odkud vyběhl. Naposledy jsem se setkal se štětináčem poslední noc celého projektu, kdy létaly Perseidy. Na to je ale třeba říct celý příběh:

     Jako každý večer mě táta odvezl až k mokřadu. Už byla noc a Měsíc byl v novu. Ve světlech našeho auta jsem však zahlédl odraz malého obdélníku, který stojí uprostřed ohrady se zvířaty. Poznal jsem, že se jedná o RZ auta. Nechápal jsem, co se děje. Hned jsem tedy volal Davidovi Melicharovi. Ten to napřed nebral, ale po několika minutách mi to zvedl:

„Jasně, to bude asi myslivec. Tak hlavně dávej pozor, aby tě nepicnul. Nos čelovku a buď opatrnej. Jo, a až vystřelí, tak se asi lekneš, protože sedí 150 metrů od tebe na posedu. Tak já mu zavolam, ať o tobě ví.“

     Nevím, jestli mě to mělo uklidnit, ale i tak jsem šel pracovat. V Úhercích jsem našel samici, jak sedí na stromě a kouká na Perseidy. Mimochodem, bylo to poprvé za celý projekt, co jsem ji viděl, a tak jsem se přesvědčil, že je ještě živa. Co je ale smutné, že to byl poslední žijící sýček projektu, protože při návratu k budce jsem nezjistil ani náznak signálu posledního samce z mokřadu. Janovský mokřad se tak stal sýčků prostý, jak pravil pan doktor Tomáš Bušina. Ale zpět k myslivcovi. Když jsem se vracel, napsal mi David: „Bacha na něj, nebere to.“ Zamkl jsem se tedy do boudy a šel jsem spát. Za minutu jsem ale uslyšel motor a blížící se světla auta. Vyšel jsem ven a přede mnou stál myslivec s puškou: „Dobrý den, nechtěl byste si vyzkoušet mysliveckou činnost?“ Nechápal jsem. „Víte,“ pokračoval, „já jsem tady kousek v lese střelil divoký prase a neutáhnu ho. Kdybyste mi pomohl, tak bych nemusel budit kolegy z Plzně.“ Souhlasil jsem a jeli jsme do lesa. U krmiště ležel v kaluži krve krásný kanec (cca 70 kg), kterého jsme přivázali a táhli asi 100 metrů k autu. Myslivec poděkoval a stejně rychle, jako se objevil, zase zmizel. Já jsem zase zůstal na mokřadu sám. Jen já, jasná obloha a noční zvuky přírody.

Asi tak...

     Na mých toulkách jsem potkal také mnoho druhů ptáků. Zmíním zde určitě dudka chocholatého, který se na mě přiletěl podívat, když jsem seděl v křesílku a snídal před boudičkou. Dále třeba lindušku lesní a holuba doupňáka. 

A takhle to vlastně celou dobu vypadalo.
FOTO: Tomáš Bušina